panorama.jpg

Budova současného DDŠ Chrastava měla zajímavou minulost, která je rozsáhle popsána v níže uvedeném textu. Využití této budovy v přítomnosti patří dětem. Zajisté tomu tak bude i v budoucnosti.

Za tým zaměstnanců
ředitel DDŠ Chrastava
Mgr. Miloslav Hlubuček

Historie

Zdravotnická organizace se datuje od 19 století. Chrastava patřila ke zdravotnickému okruhu Mladá Boleslav, kterému předsedal krajský úřední lékař. V panství Grabštejn byli v roce 1833 tři ranhojiči.

 

První lékárnu v Chrastavě otevřel v roce 1824 Mag. Pharm. Wenzel Sieber. Jeho následovníci byli: 1872 Adolf Habel, v roce 1885 Karl Gahler, v roce 1912 Gustav Adolf Böhm, v roce 1939 Karl Wagner.

Na konci 19. století se v Chrastavě usadil první dentista. Následovali ho další a v době vyhoštění byli tři. Ve stejné době byli v Chrastavě tři porodní asistenti, kteří byli nápomocní u porodů.

Příslušná nemocnice pro naše město byla v Liberci. Byla otevřena v roce 1848 pod názvem „Stephans-Hospital“ a v roce 1859 byla přejmenována na veřejnou všeobecnou nemocnici. V roce 1904 byla se 330 postelemi druhou největší nemocnicí v Čechách.

Přechod od „špitálů“ k čistě dobrovolnickým zařízením představovaly tzv. „Siechenhäuser“ (chorobince, chudobince, starobince) určené pro nešťastníky, kteří v důsledku nevyléčitelné nemoci nemohli vykonávat své povolání.

Soudní okres Chrastava zřídil v roce 1912 v našem městě také takový dům. Bylo to vzorové a velkorysé zařízení.Z daleka viditelná budova zámeckého typu korunovaná ve svém středu kopulovitou věžičkou se zdvihá nad chlapeckou školou. Na základě rozhodnutí okresní rady z roku 1911, pod vedením starosty města Wenzela Neumanna, byla stavba této budovy realizována stavebním mistrem Ing. Robertem Peukerem a dokončena 15. července 1912. Po vnitřním vybavení budovy v pozdním podzimu téhož roku budova poskytla místo pro 120 žadatelů, kteří byli podle určitého klíče vybírání ze Soudního chrastavského okresu.  O obyvatele pečovalo osmnáct sester z řádu sv. Hedwigy (se sídlem ve Vratislavi / Breslau). Ve sklepích budovy byla umístěna velká moderní kuchyně, koupelny pro svěřence a sestry, sklady pro potraviny, uhlí a ústřední topení. V přízemí byl byt domovníka, kancelář správce, přijímací místnost a byt vrchní sestry, klubovna, ložnice a jídelna sester. V prvním a druhém poschodí, která byla přístupná prostřednictvím dvou širokých žulových schodišť, se nacházely dvou a čtyřlůžkové pokoje svěřenců, na jedné straně pro ženy a na druhé pro muže. Do každého poschodí vedly výtahy ze sklepa, které sloužily pro dopravu jídla, nádobí a prádla. Každá místnost byla mimo postele vybavena také nočními stolky, skříněmi na šaty, stoly a židlemi. Umístění budovy bylo ideální - z jedné strany poskytovala výhled na Lužické a z druhé na Jizerské hory. Nemocným obyvatelům, kteří už nemohli navštívit město, sloužila velká nádherná zahrada s lavicemi a zahradním altánem.

Vkusně zařízená domácí kaple ve II. poschodí umožňovala starým lidem denně, ale dobrovolně, návštěvu bohoslužby zajišťované chrastavskou farností.

Tento „okresní chorobinec“ byl tehdy nejmodernějším zařízením svého druhu a neměl srovnání od severních přes západní Čechy až po Cheb. Po roce 1938 byl přeměněn na starobinec (domov důchodců), po r. 1945 jako sirotčinec.

 

V červenci roku 1957 navštívil Chrastavu vietnamský prezident Ho Či Min v doprovodu tehdejšího ministra školství. Přijel tam totiž za „svými“ dětmi, stovkou vietnamských chlapců a dívek, kteří zde byli na několikaletý pobyt od roku 1956. Před budovou místní základní školy je na tuto událost postavený památník, který má tuto příhodu připomínat.

Děti tehdy dorazily i se svými učiteli a ubytovaly se v budově dnešního DDŠ v Chrastavě. Tenkrát to byl jen dětský domov bez základní školy. Zpočátku se musela překonat jazyková bariéra.

Vietnamské děti mluvily jen francouzsky a rodným jazykem. „Děti byly nesmírně pilné, ukázněné a poslušné ve srovnání s českými dětmi,“. Alespoň tak je popisovala paní Růžena Tupá, která se o ně jako zdravotní sestra starala.  Jediné, s čím byl problém, bylo české jídlo. Nechutnalo jim.

Po čtyřech letech děti skončily základní školu, a buď pokračovaly dál na střední škole nebo se vrátily do Vietnamu.

Poděkování patří panu Petru Medřickému za překlad článku z německé knihy a panu Zdeňku Peldovi za další historické odkazy.

 
Dětský domov se školou, základní škola a školní jídelna Chrastava © 2016  |  Přihlásit